V úterý 29. září jsem měl krátkou přednášku na konferenci Energy in Times of Crisis, kterou v Praze pořádaly Filosofický ústav a Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd. Mluvil jsem o vzájemné závislosti mezi energetikou a umělou inteligencí. Číslům jsem se ještě před přednáškou věnoval v eseji Umělá inteligence a elektřina, přednášku jsem pojal po svém.
Konference byla součástí programu Akademie věd Moc předmětů: Materialita mezi minulostí a budoucností, a tak jsem se zamyslel nad tím, zda se dramatický nástup umělé inteligence propíše i do země pod našima nohama.
Myšlenkové experimenty
O myšlenkových experimentech asi slyšel každý. Einstein si v šestnácti letech představoval, že běží vedle světelného paprsku, Galileo svazoval padající koule provazem, Maxwell vymyslel démona, který třídí molekuly, Schrödinger zavřel kočku do krabice.
Do historického bádání vstupují myšlenkové experimenty v podobě kontrafaktuálních dějin. Aby se nezvrhly jen v pouhou politickou fantazii, lze v nich uvažovat jen o alternativách, které sami současníci pokládali za možné. Řadu myšlenkových experimentů i výklad jejich vztahu ke kontrafaktuálnímu uvažování najdete například v Stanfordské encyklopedii filosofie.
Můj experiment nemění minulost, ale odstraňuje svědky a jejich záznamy a ptá se, co potom zůstane.
Deus ex machina
Píše se rok 431 před naším letopočtem a na athénské scéně má Eurípidova Médeia uniknout trestu. Jenže kudy? Po zemi už to nejde, a tak se nad scénou objeví ve voze svého děda, boha slunce Hélia, mimo dosah lidské odplaty. Divadelní jeřáb vykoná své. Bůh ze stroje, deus ex machina, se hodí, když je autor v úzkých. Aristotelovi šlo takové řešení proti srsti. V Poetice žádal, aby rozuzlení vyplynulo ze zápletky, příběh si má poradit vlastními silami. O několik století později byl římský básník Horatius shovívavější. Ať si bůh přijde, ale potom ať zápletka stojí za to. Nemá cenu spouštět jeřáb kvůli každé pitomosti.
Já božskou pomoc potřebuju, neumím vymyslet zápletku tak, aby nebyla přitažená za vlasy a neodváděla od tématu článku. Můj bůh sestoupí někdy v příštích letech a odstraní ze zemského povrchu každého člověka. Pro tuhle část si dovedu představit řadu variant. Lidstvo dělá mnohé proto, aby se mu to jednou povedlo. Druhou část zadání ale bez boha nevymyslím. S člověkem musí zmizet vše, co obsahuje lidská slova a obrazy: knihy, noviny, pevné disky, plátna v galeriích nebo videa. Nic jiného se nezmění. Světla zhasnou a naše hmotné památky začne pohlcovat příroda. Uplyne tisíc let.
Zlaté hřeby kousek za Prahou
Geologie umí číst minulost i bez písemných záznamů. Ostatně trilobiti ani dinosauři nebyli velcí spisovatelé. Ve vrstvách hornin dokážeme číst příběhy dávných světů ze zkamenělin, změn chemického složení nebo opakujících se přepólování zemského magnetu. Geologové takové stopy mapují a podle nich rozdělují dějiny Země na jednotlivá období.
Všechny výzkumy pod zemským povrchem jsou samozřejmě místní a stáří nalezených vrstev je třeba porovnávat napříč kontinenty. Z tohoto důvodu stratigrafové vybírají opěrné body: přesná místa v konkrétní vrstvě, s nimiž pak porovnávají záznamy ze zbytku světa. Říká se jim „zlaté hřeby“ a oficiálně schválených je jich kolem osmdesáti. Někde opravdu najdete hřeb zasazený do skály, zlato však nečekejte, hřeb může být třeba mosazný. A někdy je místo něj deska, anebo tam není vůbec nic.
Naše epocha, holocén, má svůj „zlatý hřeb“ ve vzorku ledu vyvrtaném z grónského ledovce. Náhlá změna izotopového složení ledu v něm zachycuje konec poslední chladné epizody na sklonku doby ledové. Utíká to, od té doby uplynulo 11 700 let. Plus či mínus sto let. Jak si dovedete představit, na hodinu přesně takové věci neurčíte.
Čtyři ze „zlatých hřebů“ najdete v Praze a jejím jihozápadním okolí. Kéž bychom byli ve všem tak světoví. Na svahu Klonku u Suchomast byl oficiálně schválen úplně první zlatý hřeb v historii. A tak od roku 1972 hranici mezi silurem a devonem určuje nenápadný svah pod polem. V lomu Požáry u Řeporyj je vymezen začátek přídolí, závěrečné části siluru, v lomu ve Velké Chuchli začátek devonského pragu. Nejnovější český hřeb přibyl v roce 2024 u Hlásné Třebaně jako světové měřítko pro začátek aeronu, jednoho z úseků siluru. Přestěhoval se sem z původního místa ve Walesu.
Převratné změny geologicky zachytila i doba, kdy už žilo okolo 300 milionů současných obyvatel Země. Jedna ze stop je třeba plutonium z jaderných testů, které se rozšířilo po celé planetě a zanechalo velmi dobře měřitelný záznam v usazeninách. Pak tu máme plasty v sedimentech, zásadní změny v poměrech izotopů uhlíku, v druhovém složení ekosystémů a další jasná vodítka. Před pár lety chtěli někteří vědci oficiálně uznat, že holocén už skončil a začal antropocén, ve kterém se lidé stali významnou geologickou silou.
Antropocén nakonec schválen nebyl. Spor se vedl o to, jestli právě takové vymezení nejlépe vystihuje proměnu Země člověkem. Lidské zásahy mají mnohem hlubší kořeny a na různých místech začínaly v různou dobu. Odpůrci oficiálního antropocénu zdůrazňují dlouhodobost a probíhající proměny. Zastánci zdůrazňují prudké zesílení lidského vlivu po polovině 20. století. Nikdo ale nepochybuje, že naše působení má intenzitu zásadní geologické změny.
Mimozemšťané přilétají
Pokračujme v našem experimentu. Od vygumování lidstva a jeho textů uplynulo tisíc let a píše se rok 3030. Přilétá výprava od hvězdných sousedů, příliš pozdě na to, aby si s námi potřásla rukou (nebo chapadly nebo se rozzářila v infračerveném spektru nebo…). Když ale dokázala doletět až k nám, určitě má velmi vyspělou techniku a znalosti přírodních věd. Možná umí spoustu věcí, o jejichž existenci nemáme ani tušení, ale my si k objevení stop po umělé inteligenci vystačíme s tím, co funguje nám.
Stavby jsou bezpochyby poškozené a pokryl je les, z ocelových konstrukcí zbyla rez, ale mnoho stop ještě zubu času odolává. Beton, keramika, sklo, zlato a velké zemní stavby přežily. Nemůžeme si ale být jistí, že je mimozemšťané přečtou správně. V knize Davida Macaulaye Motel of the Mysteries (Motel záhad) vykope archeolog v roce 4022 motelový pokoj a popíše ho jako hrobku.
Před dotekem země
Přilétající talíř, pekáč nebo termoska uvidí nejdříve Zemi z výšky. A i odtud se dá už přečíst mnohé. Laserové skenování lidarem přepsalo archeologii tropů: v guatemalské nížině našlo přes 60 000 mayských staveb pod příkrovem pralesa, u Angkoru objevilo pravidelnou městskou síť ulic a kanálů, v bolivijské Amazonii násypy a hráze kultury Casarabe.
Opuštěná města zůstávají čitelná po staletích. Současné kampusy umělé inteligence už jsou na stejné škále. Meta staví v Louisianě na 910 hektarech, Stargate v texaském Abilene má 445 hektarů. Meta bude svůj kampus rozšiřovat na 5 gigawattů. Kdyby běžel celý rok naplno, odebral by tři čtvrtiny elektřiny, kterou spotřebuje celé Česko.
Velmi zajímavé čtení čeká ufony i při výzkumu zbytků naší elektrické sítě. Asi jim dojde, že se dívají na energetickou tepnu tehdejšího života. Jsou technicky vyspělí, a tak se dá očekávat, že dokáží zbytky velmi přesně datovat. A narazí na velkou změnu krátce před koncem příběhu. Uvidí neustále se zvětšující síť, ve které přibývá různých propojení. A pak se objeví chrámy umělé inteligence, jejichž propojení s energetickým oběhovým systémem civilizace nestojí za řeč. Ale hned v sousedství chrámů najdou rozvaliny elektráren, které síť ignorovaly a všechnu energii převáděly do jediného místa.
Důvod jsem popsal v předchozí eseji. Připojení velkého odběru k síti může trvat roky, i když je elektřiny dost. Pokud potřebujete příkon v gigawattech, musíte všechnu elektřinu dopravit na místo. A to může být problém i tehdy, když úředního šimla uplatíte miliardami. Někteří z největších odběratelů proto stavějí plynové elektrárny přímo na místě. Elektřina se vyrábí tam, kde se spotřebuje. Podobně začala pronikat do továren před více než sto lety, kdy si ji podniky vyráběly přímo v areálu.
Výkopy promlouvají
Pohled shora vám poskytne základní rysy, ale pro podrobnosti potřebujete kopat. Talíř dosedne na zem, vypustí automatická zařízení a ta se rozjedou či rozletí po okolí. Určitě je budou zajímat jezera poblíž míst s největší koncentrací chrámů umělé inteligence. Jezero si výprava vybere pečlivě: takové, kde se bahno ukládá v ročních vrstvách a nepromíchává se. Vrstvy se pak dají počítat podobně jako letokruhy ve stromech a pomáhají velmi přesně datovat, co se v okolí dělo. Včetně stop po spalování v okolí. Různá paliva zanechávají svůj specifický otisk. U zemního plynu je stopa méně výrazná než u jiných paliv, ale nesmíme ufony podceňovat. Tohle bychom zvládli při trošce štěstí i my.
Vyzkoušejme to v Memphisu. Před dvěma lety tady firma xAI spustila superpočítač Colossus. Nastěhovala ho do bývalé továrny na spotřebiče a a vedle elektřiny ze sítě mu energii dodávají desítky plynových turbín. A protože je to Musk, asi nikoho nepřekvapí, že turbíny zpočátku neměly povolení. Zemní plyn po sobě zanechává minimum popela, a tak v bahně neuvidíme třeba kuličky tak typické pro uhlí a mazut. Z posledních vrstviček by ale mělo jít vyčíst zvýšenou koncentraci sazí a polycyklických uhlovodíků i skokový nárůst uloženého dusíku.
Vrty odvypráví i další příběh. S nástupem chrámů umělé inteligence se výrazně zpomaluje tempo zavírání uhelných elektráren, a tedy i pokles jejich stop v sedimentech. Jen americké energetické firmy za jediný rok oddálily uzavření nejméně patnácti uhelných elektráren. Pokud k vygumování lidstva dojde až za pár let, v sedimentech se zpomalení projeví.
Memphis pije z hluboké písčité vodonosné vrstvy, která se jen pomalu doplňuje. Colossus z ní čerpá přes tři miliony litrů denně. To už se v okolí projeví. V suchých oblastech zanechají AI chrámy stopu i v záznamech o stavu vody. Odpařená voda se samozřejmě časem vrátí na zem jako déšť či sníh, jenže už ne tam, odkud se vypařila. Na pozadí pozvolných proměn způsobených klimatickou změnou tak bude patrné i zrychlené vysoušení jednotlivých míst.
Opusťme geologické vrstvy a dejme slovo mimozemským archeologům. Ti naši dokážou z velikosti domů odhadovat nerovnosti mezi lidmi. Z kostí a zubů čtou stopy nemocí, strádání v dětství či prodělaných úrazů. Krátká vlna prosperity se ale v záznamech ztratí.
Velmi zajímavé však bude sledovat, jak se v čase měnily poměry v jednotlivých domácnostech. Podle nářadí a cívek drátu v garáži zřejmě nebude tak těžké poznat, že archeologové odkrývají dům elektrikáře. Právě tam uvidí stopy náhlého zbohatnutí. Stavba hal přináší zakázky a výdělky, které dříve nebyly myslitelné.
Ještě výraznější stopy bohatství ponesou domácnosti majitelů technologických firem a špičkových odborníků. Jenže výkopy odhalí i odvrácenou stranu rozkvětu. V okolí chrámů umělé inteligence žije mnoho lidí, kteří nesou zátěž provozu, ale na výnosech se nepodílejí. Obyvatelé memfiského Boxtownu, dlouhodobě zatíženého průmyslem v okolí, nesou novou zátěž z Colossuse.
Zatím jsme kopali kolem chrámů, pojďme tedy přímo do nich. Tafonomie zkoumá, jak se pozůstatky rozkládají a za jakých podmínek se zachovávají. Vyberme si pomyslné místo, které spojuje rysy různých lokalit a nabízí alespoň trochu příznivé podmínky pro uchování stop. I dnes nám mimořádně šťastný nález může ukázat něco, co se jinde beze stopy rozpadlo. My budeme předpokládat, že námi zkoumané místo není ničím výjimečné.
Určitě najdeme betonové desky a prstence chladicích věží. Mayské plošiny naší doby. Nádrže na naftu pro záložní generátory už možná prožere rez, ale v okolní půdě zůstanou stopy uhlovodíků. Zlato nekoroduje, a tak se zlaté povlaky konektorů a drátky z milionů desek zachovají jako drobné šupinky a vlákna. Ocelové regály zrezaví a zanechají načervenalé skvrny, podle nichž půjde rekonstruovat původní řady serverů. Z baterií zůstanou soli.
Co zbude po tisíci letech z čipů, se odhaduje těžko. Jejich křemíkové struktury postupně chátrají, ale tisíc let by měly alespoň v hrubých obrysech přečkat. A pak půjde poznat, k čemu čipy sloužily. Akcelerátor pro umělou inteligenci tvoří jeden velký čip s pamětí navrstvenou po stranách, zatímco bitcoinový těžební stroj má desku plnou malých stejných čipů téměř bez paměti. Takže výprava rozezná halu výpočetních akcelerátorů od těžební farmy. Pokud jí ovšem dojde, že jsme byli tak pošetilá civilizace, že jsme věnovali neuvěřitelné množství energie něčemu takovému, jako jsou těžební farmy.
Závěrem
Celý experiment lze shrnout v pár větách. Mimozemšťané zjistí, že jsme měli stroje, které hodně počítaly, a že nás to hodně stálo. Ale co počítaly, to jim fragmenty z minulosti neprozradí. Lidar, bahno, geometrie sítě, hloubka studní, plochy domů, zlato a rez jim pomohou poznat, jak náš svět vypadal a fungoval. Obsah výpočtů jim však zůstane skrytý.
Současný rozmach umělé inteligence trvá příliš krátce na to, abychom věděli, co všechno po něm zůstane. Slibuje třeba nové materiály, ale od nadějného návrhu k převratnému materiálu, který továrny chrlí ve velkém, vede dlouhatánská cesta. A na tu jsme sotva vykročili. Možná s AI postavíme sedm nových divů světa. Možná s ní uskutečníme miliardy zázraků. Nebo nás už brzy zničí. Naštěstí ani to není jisté. Neshodneme se ani na tom, zda je takový konec pravděpodobný.
Žijeme v době, která se svým tempem zcela vymyká předchozím desetiletím. A ta se zase naprosto vymykala všemu, co lidstvo znalo po tisíce generací. Tak si přejme, abychom tento závod s časem ve zdraví přežili a aby náš život mělo stále cenu žít.
Původní přednáška a AI generované poznámky s prameny jsou ke stažení zde: slidy, poznámky.
Stejně jako většina mých textů vznikl i tento v dialogu s několika jazykovými modely. Pomáhají mi s formulacemi, protiargumenty a oponováním mým závěrům. Směr, výběr argumentů i konečná podoba jsou moje, důležitá tvrzení ověřuji ve zdrojích a za výsledek nesu odpovědnost já. Více v úvodním textu blogu. Kniha Umělá inteligence srozumitelně – od fungování modelů po dopady na práci, školu i demokracii, včetně českého kontextu – je zdarma ke stažení pod licencí CC BY 4.0.