V Česku už strategie nikdo nebere moc vážně. My sami máme hromady strategických dokumentů, další hromady jich vydává EU. V praxi ale mnoho stop po tom, že se jimi někdo řídí, hledáme jen s velkými obtížemi. Jednou za čas se ale nějaká přečíst vyplatí. V polovině září vyšla Strategie transformativní AI pro Evropu (A Transformative AI Strategy for Europe). Stojí za ní čtrnáctičlenná rada, mezi jejími členy například nobelista Philippe Aghion, bývalá místopředsedkyně Evropské komise Margrethe Vestagerová, předsedkyně německé Rady ekonomických expertů Monika Schnitzerová, ekonom Daron Acemoglu, jeden z otců hlubokého učení Yoshua Bengio, bývalý irský premiér Leo Varadkar.
Na naléhavém volání po akci není nic překvapivého, to je v Evropě standardní výbavou každého dokumentu o technologiích. Oceňuji ale střízlivost. Autoři nevolají po evropském ChatGPT. Spočítali, kolik by stál vážný pokus dohnat špičku: podle jejich odhadu zhruba 800 miliard eur za první tři roky. A napsali, že polovičatý pokus by byl „pravděpodobně nejhorší ze všech možných cest“. Místo toho navrhují řízenou závislost, jak tomu sami říkají: Evropa má nabídnout pozemky, přípojky a elektřinu a výměnou si smluvně pojistit přístup k nejlepším modelům, které vznikají jinde. Je to plán B přiznaný nahlas. A právě proto stojí za čtení.
Vznik dokumentu iniciovali Monika Schnitzerová a Daniel Privitera z berlínského think tanku KIRA Center, který se zabývá riziky a dopady umělé inteligence. Podle německého lobbistického registru dostal loni na darech necelých 200 tisíc eur, není to žádná mocenská centrála. Dokument se psal od května do září 2026, zadání nepřišlo od firem, vlád ani unijních institucí. Zástupci průmyslu – třeba švédský Lovable – měli jen poradní hlas bez práva veta.
Autoři přiznávají, že při rešerších a ověřování odkazů používali generativní AI, a dodávají, že jde o text, s nímž nemusí souhlasit každý podepsaný: „Strategie není konsenzuální dokument.“
Autoři definují transformativní AI z názvu strategie jako systémy, které „mění základní struktury společnosti – ekonomiku, vědu, geopolitiku – podstatně rychleji než kterákoli technologie v dějinách“. Doporučení píší pro scénář, v němž taková AI přijde do konce desetiletí. Vědí, že je to sporné. Argument mají založený na čtyřech tvrzeních, která sami označují za „zpochybnitelná“:
transformativní AI může přijít během několika let,
přístup k nejlepším modelům pak bude klíčovým vstupem pro suverenitu a prosperitu,
Evropa takový přístup nemá spolehlivě zajištěný,
Evropa proto bude záviset na rozhodnutích cizích vlád a firem.
Pokud považujete první tvrzení za nepravděpodobné, můžete dokument odložit hned. Autoři ale mají pro vyčkávání jednu pádnou odpověď: „Jakmile transformativní AI dorazí, bude pozdě se začít připravovat.“ Výstavba datacentra trvá roky a instituce se mění ještě pomaleji. Velká část doporučení jsou navíc kroky, které se vyplatí při každém scénáři – rychlejší povolování, víc odborníků ve státní správě, odolnost proti kybernetickým útokům. Takže pokud transformativní AI nepřijde, Evropa bude mít alespoň lepší infrastrukturu a úřady. To není špatný výsledek.
Čísla, která bolí
V Evropské unii je necelých 5 % světového výpočetního výkonu pro AI. Na Spojené státy připadá kolem 75 %, v Číně 15 %. Jediný datacentrový areál v Malajsii, dokončovaný letos, bude mít zhruba třetinu kapacity celé Evropy včetně Británie a Norska. Dvě americká datacentra – Stargate v texaském Abilene a areál Anthropicu s Amazonem v Indianě – dohromady převýší evropský součet.
Evropští vývojáři modelů vydělávají necelá 2 % toho, co jen OpenAI a Anthropic, jejichž tržby v přepočtu na rok vyrostly za dva roky ze 4 na 100 miliard dolarů. Z celosvětových soukromých investic do AI loni do Evropy přiteklo 5 až 6 %. A trh platí za přístup k americkým špičkovým modelům stokrát víc než za evropského „rychlého následovníka“.
To nejsou nová čísla. Nová je interpretace: autoři netvrdí, že Evropa prohrává závod, ale že se do něj ani nepřihlásila, a přesto ponese jeho následky. Vytlačování lidské práce, kybernetické útoky, závislost, to vše se jí bytostně dotýká. Ale podíl na výnosech má minimální. Podle formulace ve strategii je Evropa „plně vystavena nebezpečí, ale jen malé části příležitosti“.
Odpojení bez varování
Dokument není jen o budoucnosti, píše i o letošním jaru. V dubnu 2026 dal Anthropic svůj model Mythos s nebývalými kybernetickými schopnostmi nejdřív jen vybraným americkým partnerům, aby si proti němu stihli postavit obranu. Evropská agentura pro kybernetickou bezpečnost ENISA dostala po měsících vyjednávání aspoň příslib přístupu. Dne 12. června americká vláda dočasně omezila přístup cizinců ke dvěma nejschopnějším modelům firmy; ta je kvůli tomu vypnula všem zákazníkům. Nebyl to krok namířený proti Evropě. Výsledek byl ale stejný, jako kdyby byl: evropské firmy a úřady zůstaly bez nástroje potřebného k přípravě na nejpropracovanější útoky.
Autoři z toho vyvozují obecnější pravidlo. Výpočetní kapacita je dnes ve světě vzácná, firmy ji nestíhají stavět a jejich zisk se nemusí odvíjet od toho, zda obslouží i evropské zákazníky. Když je k tomu vláda přiměje nebo když to samy uznají za výhodné, dají přednost domácím odběratelům. Čína zvažuje podobná omezení pro vlastní modely. Přístup k nejlepší AI přestává být otázkou ceny a stává se otázkou politiky. A Evropa zatím nedokázala svou hospodářskou a technologickou sílu proměnit ve spolehlivě zajištěný přístup.
Pozemky a elektřina za přístup
Jádrem navržené strategie je obchod, který autoři nazývají výpočetní kapacita za přístup (compute for access). Americké i čínské firmy zoufale hledají místa, kde rychle postavit a zapojit datacentra. Evropa má levnou elektřinu ve Francii, Skandinávii a na Pyrenejském poloostrově a v Německu či Polsku staré průmyslové areály s hotovými přípojkami v řádu gigawattů. Strategie navrhuje, aby hostitelská země výměnou za lokalitu a rychlé povolení žádala smluvně zaručený přístup k modelům dané firmy – na stejné úrovni, jakou mají zákazníci v její domovské zemi, včetně programů s omezeným přístupem, jako byl Glasswing.
Co dělá takovou smlouvu vymahatelnou? Datacentrum za desítky miliard eur stojí na evropské půdě, napojené na evropskou síť. Když firma smlouvu poruší, přijde o výhodný odběr elektřiny, v krajním případě o čipy, které se přesměrují jinam. Autoři argumentují, že firma s takovou investicí v Evropě bude mít sama zájem smlouvu dodržet – a dokonce lobbovat u vlastní vlády, aby spojencům přístup nezavírala. Je to zrcadlový obraz zkušenosti z roku 2022, kterou dokument připomíná: ruský plyn, na kterém Německo záviselo, se stal pákou nátlaku a stát musel vyčlenit až 200 miliard eur, aby ztlumil následky. Tentokrát má být páka na evropské straně.
Číselné cíle strategie:
15 % světové výpočetní kapacity pro AI na půdě Unie do roku 2030, zhruba odpovídající podílu EU na světovém HDP. To by znamenalo 45 gigawattů v Evropě z dnešních necelých dvou.
Vybudování evropských 45 gigawattů do roku 2030 by podle strategie stálo přibližně 1,3 bilionu eur.
Veřejný sektor má nést 100 miliard – 25 na unijní úrovni, 75 z národních rozpočtů. Přes záruky, závazky k budoucím odběrům a případně kapitálové vstupy mají snížit riziko soukromým investorům a zvýšit podíl kapacity v evropském vlastnictví.
Hlavním nástrojem ale nejsou peníze. Hlavním nástrojem je čas. Zásadní je zkrátit dobu čekání na povolení a přípojku na měsíce místo let.
Strategie počítá s „evropskou cestou“: obce, které datacentrum hostí, mají dostat podíl z daní podle instalovaného výkonu, ne podle objemu mezd (datacentra mají zaměstnanců málo). Provozovatelé mají platit zvýšené náklady energetické soustavy, místo aby je rozpustili do účtů domácností.
Strategie upozorňuje, že výstavba v Evropě světu pravděpodobně nepřidá ani jedno datacentrum navíc. Špičkových čipů je málo a každý, který se vyrobí, stejně někde skončí. Podle autorů se dnes rozhoduje o tom, kde ta datacentra budou stát.
Cena za vlastní model
Strategie se zamýšlí i nad tím, kolik by stál vážný evropský pokus postavit vlastní špičkovou AI. Autoři píšou, že by byl žádoucí, ale jen pokud se udělá celý. A odhadují, že by přišel na 790 miliard eur za první tři roky, na půl bilionu, pokud budeme mít štěstí, a na bilion, pokud se vše prodraží.
Další podmínky jsou obdobně tvrdé. Bylo by nutné vytvořit koalici demokracií, která by zpočátku novou firmu plně vlastnila. Podpora vlád zúčastněných států by musela zahrnovat i jejich tajné služby. Financování by pocházelo převážně z veřejných rozpočtů a dluhu. Každá vláda, která by chtěla být součástí koalice, by musela počítat s tím, že pozdější vystoupení z koalice znamená ztrátu vkladu. EU by také musela být ochotná a schopná využít svůj „štít proti nátlaku“, například připravenost použít evropské monopoly v dodavatelském řetězci čipů (ASML, Zeiss, Trumpf), kdyby někdo odmítl Evropě čipy prodat.
Ani vlastní projekt by Evropu nezbavil potřeby cizí špičky. Přístup k ní by si musela zajišťovat, dokud by úspěch projektu nebyl jistý. Sám projekt by potřeboval cizí špičkové programovací agenty, než vyvine vlastní, protože velkou část výzkumu u předních vývojářů AI už dělají agenti pod vedením lidí. Jen na přístup k nim autoři počítají zhruba 3 miliardy eur za prvních 18 měsíců.
Polovičatý projekt bez dobře provedené strategie přístupu k cizím modelům je „pravděpodobně nejhorší ze všech možných cest“. Evropa by ztratila ohromný finanční i politický kapitál, a stejně by zůstala bez vlastního plnohodnotného modelu a navíc bez spolehlivého přístupu k modelům cizím. Autoři připomínají, že americké firmy dnes utrácejí za infrastrukturu každý měsíc víc, než stál celý projekt Manhattan (v dnešních cenách). Při takovém tempu je pár miliard sem či tam jen drobné.
Pět bezodkladných věcí
Z celé strategie autoři vybírají pět „okamžitých cílů“, které podle nich spěchají nejvíc:
Aliance pro bezpečnost dodavatelského řetězce – nejméně Nizozemsko, Německo a Francie (v prvních dvou sídlí ASML, Zeiss a Trumpf), založená do konce roku 2026, s utajenou mapou evropských „úzkých hrdel“ a předem připraveným žebříčkem přiměřených protikroků. Jen pro obranu proti hospodářskému nátlaku; USA mají být přizvány jako pozorovatel.
Instituce schopné jednat – poradce pro špičkovou AI přímo u předsedkyně Komise, platy v evropských institucích alespoň na úrovni britského AI Security Institute, Úřad pro AI bez šestiletého stropu smluvních míst, který by v roce 2030 vyprovodil nejzkušenější lidi. Pro měřítko: podle doporučení, které strategie cituje, by dozor nad nejsilnějšími modely potřeboval 50 až 60 milionů eur ročně; EU dává 278,8 milionu eur ročně na podporu pěstování banánů ve svých nejvzdálenějších regionech.
Podíl na světové výpočetní kapacitě – oněch 15 % do roku 2030, popsaných výše.
Odolnost vůči krizím – akční plány pro kybernetické, chemické, biologické, radiologické a jaderné hrozby i pro scénáře ztráty kontroly, dobrovolný kanál pro hlášení incidentů Úřadu pro AI, 10 miliard eur v příštím víceletém rozpočtu Unie, zásoby krizového materiálu.
Ověřovací technologie – Evropa má vést vývoj hardwaru, u něhož lze dokázat, kde běží a co počítá: výzkum čipů odolných fyzickému útoku, první datacentrum s nejvyšším bezpečnostním stupněm do roku 2028. Bez toho budou vývojáři váhat, zda Evropě svěřit nevydané modely, a těžko se bude ověřovat dodržování případných mezinárodních dohod o zpomalení či pozastavení vývoje.
Dohromady mají Evropu dostat do silnější pozice, přispět k bezpečnějšímu přechodu k transformativní AI a připravit evropské instituce na obojí. Patří k tomu i zavádění špičkové AI do samotných úřadů a posílení odolnosti kritické infrastruktury. Vedle těchto pěti priorit strategie rozděluje další úkoly do tří pilířů:
Přístup ke špičkové AI – evropské technologie a hospodářská síla mají zajistit přístup k cizím modelům, hlavně přes dohody výpočetní kapacita za přístup. Evropa proto musí chránit to, s čím může vyjednávat: vedle zmíněných dodavatelů čipových technologií také vývojáře jako Mistral či Black Forest Labs a cenné průmyslové a zdravotnické datové sady, aby nepřešly do cizích rukou nebo neztratily hodnotu. Podle strategie Evropa příchozí investice prověřuje s mezerami a odchozí téměř vůbec, přestože s nimi do zahraničí míří i citlivé technologie a know-how. Navrhuje proto unijní nařízení pro prověřování odchozích investic a pohotový kapitál, který ve výjimečných případech pomůže udržet strategické firmy v evropských rukou.
Hospodářská síla – Evropa má umožnit firmám vznikat, rychle růst a zůstat doma, a stát se nepostradatelnou součástí vývoje, výroby a využívání AI. Cestou jsou dávno potřebné reformy: usnadnit penzijním fondům a pojišťovnám investice do růstových firem, přilákat nejlepší odborníky na AI, sjednotit trh pro rychle rostoucí firmy. Autoři varují, že se reformy navzájem posilují: výběr několika z nich podstatně oslabí jejich účinek a může přinést i nezamýšlené následky. K tomu stavět na evropských přednostech, například průmyslové AI, prosadit se tam, kde je soutěž ještě otevřená, třeba u čipů pro běh už natrénovaných modelů, a podpořit několik průlomových projektů založených na jiných přístupech k AI, než je dnešní hlavní proud.
Bezpečnost – Komise má cíleně a přiměřeně vymáhat pravidla AI Actu proti systémovým rizikům nejvýkonnějších modelů, bez politických tlaků a podle odborného posouzení Úřadu pro AI. Členské státy mají chránit pracovníky před otřesy na trhu práce. Strategie navrhuje průběžně měřit, kde AI vytlačuje lidskou práci, a z Evropského sociálního fondu plus vyčlenit na roky 2028–2034 celkem 2 až 2,3 miliardy eur na rekvalifikace přibližně 130 až 150 tisíc lidí. Je to řádově víc, než má dnes ročně k dispozici Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci, určený propuštěným pracovníkům (35 milionů eur).
U trhu práce ale autoři nezůstávají u rekvalifikací. Po vzoru Dánska navrhují snazší propouštění, nejdřív u lidí s vysokými příjmy, kteří zpravidla mají širší dovednosti a snáz najdou jinou práci. Vyvážit ho má silnější podpora příjmů; výplata dávek a rekvalifikace mají přijít během týdnů. Chránit se má člověk, ne konkrétní pracovní místo. Širší uvolnění pravidel autoři podmiňují skutečnými dopady AI na trh práce.
Dokument nenabízí jistotu. Přesně formuluje volbu, která před námi stojí. Bez pozlátek a růžových brýlí. V otázce přístupu ke špičkové AI máme tři varianty:
řádově zvýšit výdaje na vytvoření vlastní špičky,
vyjednat si spolehlivý přístup k cizí špičce,
nechat se unášet a doufat, že to dobře dopadne.
Podle autorů strategie (a já s nimi souhlasím) dnes jdeme tou nejhorší cestou: o vlastní špičce mluvíme, ale nedáváme do ní potřebné peníze ani odhodlání, a spolehlivý přístup k cizí si přitom nezajišťujeme. Za tuhle cestu se neplatí jednorázově z rozpočtu, ale postupně. Evropa na ní riskuje, že natrvalo ztratí schopnost rozhodovat o svém osudu.
Stejně jako většina mých textů vznikl i tento v dialogu s několika jazykovými modely. Pomáhají mi s formulacemi, protiargumenty a oponováním mým závěrům. Směr, výběr argumentů i konečná podoba jsou moje, důležitá tvrzení ověřuji ve zdrojích a za výsledek nesu odpovědnost já. Více v úvodním textu blogu. Kniha Umělá inteligence srozumitelně – od fungování modelů po dopady na práci, školu i demokracii, včetně českého kontextu – je zdarma ke stažení pod licencí CC BY 4.0.